Chvilku před polednem vstoupil do klenotnictví zákazník. Prodavač se chtěl zrovna vydat na cestu ke dveřím aby zamknul a mohl odejít na oběd, ale bude si muset ještě chvilku počkat.
Zákazník si chvíli prohlížel vystavené zboží a neustále se vyptával na to či ono. Jednoduše řečeno - byl dost otravný. Prodavač zachovával profesionální klid i když hodiny na nedaleké radnici už před chvilkou odbily poledne.
"Máte vybráno?" zeptal se po dalších pěti minutách.
"No, víte, chtěl bych něco, něco neobvyklého, ani nevím, jestli byste něco takového měl. Máte tady sortiment jako všude jinde, asi to bude tím, že máte všichni stejné dodavatele, nebo se bojíte nakupovat, aby vám to třeba tady nezůstalo pár let ležet a pak se toho zbavíte ve výprodeji pod cenou, že?" ušklíbl se ten drzý zákazník. To bylo něco na prodavače. Málem jej vyhodil, ale pak dostal nápad.
"Záleží na tom, kolik byste chtěl utratit. Víte, máme zboží, které nikde jinde nemají, ale to byste na to musel mít!" oplatil zákazníkovu drzost prodavač.
"Mám na co si vzpomenu! Když budu chtít, koupím to tady celé! Klidně hned." triumfoval se drzou. Prodavač zvedl výhružně a zároveň tajemně prst.
"Moment, něco vám ukážu." a odběhl někam do skladu. Za okamžik byl zpátky a v rukou držel nějakou dřevěnou bedýnku, která vypadala jako by ji našel na smetišti a s notnou dávkou potlačeného odporu ke starým krámům ji přitáhl až sem.
"To je kousek co?" ukázal krabici hrdě návštěvníkovi. Ten se na ni lačně vrhl a otevřel víko tak nedočkavě až jej málem ulomil, přičemž se z dírek od červotočů vysypalo na skleněný pult několik hromádek pilin. Krabice ale byla prázdná. Nechápavě se podíval na prodavače:
"Nesnáším, když si ze mě někdo dělá srandu!" vykřikl pohoršeně. Prodavač se zatvářil dost kysele a uraženě.
"Vy ji nepoznáváte?" šeptl překvapeně. "Jen se na ni pořádně podívejte, měl jsem vás za znalce a teď začínám litovat, že jsem vám ji vůbec ukázal." Vzal opatrně krabici z pultu a jako největší svátost ji odnášel zase někam do zákulisí prodejny.
"Moment, moment! Počkejte přeci chvíli, zdá se mi nějaká povědomá, ale nemohu ji pořád zařadit …" zabral konečně zákazník. "Půjčte mi ji ještě na chvíli." Tentokrát ji bral už opatrně do rukou. Chvíli je potěžkával, obracel a prodavač mimoděk nastavoval pod ní ruce, aby ji zachytil, kdyby ji zákazník upustil.
"Určitě jste už poznal, že je to ONA" Aladdinova krabice" Jen se neptejte jak se dostala až sem. Je to dlouhá historie a mohu-li dodat, dost nepěkná."
"A co to jako umí? Nebo k čemu to je?"
"Splní vám jakékoliv přání, ale jen jednou za sedm let. To je zákon. Pokud chcete, může být vaše. Je za babku."
"Za babku? To je kolik?"
Prodavač letmo mrkl do pokladny s tržbou. Ležel tam úhledný balíček tisícovek připravený na nákup zboží od dealera, kterého čekal kolem druhé hodiny.
"Že ještě to vy, tak za sto tisíc. Když odmítnete, bude už příště za dvěstě."
"Nejsem blázen člověče, sto táců za dřevěnou krabici nedám, ani kdyby byla po samotném Kristovi."
"Když nechcete, nechte být, ale kdybyste nebyl hlupák, tak si těch sto táců můžete přát a hned máte na zaplacení. Můžete to ostatně zkusit. Zavřete oči, zakloňte hlavu a myslete na to, aby vám ta krabice přinesla sto tisíc. Za zkoušku přeci nic nedáte."
Zákazník sice nedůvěřivě, ale s vážnou tváří poslechl. Prodavač potichu vytáhl svazek bankovek z pokladny a položil je na dno krabice.
"Myslím, že už můžete." pronesl tajemným hlasem prodavač a zákazník se podíval do bedýnky. Ztuhl a chvíli němě zíral na zázrak.
"Tak tady máte těch sto tisíc a krabice je moje, že?" zasmál se smíchem vítěze nad celým světem.
"Lituji, ale teď už je za dvěstě, říkal jsem vám to."
"Že já blbec si nepřál dvojnásobek, nebo aspoň milion, nebo rovnou deset a v dolarech!"
"Za to já nemůžu. Pokud ten zázrak chcete, tak si musíte připlatit, ale když to vezmete kolem a kolem, budete ji mít jen za polovinu."
"Tak to beru. A platím hotově, abyste věděl, že na to mám!"
"Myslím, že za sedm let budete mít víc. Ale to teď záleží jen na vás. Přeji vám mnoho štěstí s tou zázračnou krabicí."
Prodavač shrábnul svazek bankovek a zákazník si opatrně vzal z pultu polorozpadlou dřevěnou krabici.
"A nezapomeňte, sedm let si nesmíte nic přát, jinak pozbude kouzelnou moc. A taky při dalším přání nesmíte myslet na Aladdina, nebo to nebude fungovat. Nashledanou a přijďte zas!" zavolal prodavač na odcházejícího a zamkl za ním dveře. Dneska se tržba podařila a dokonce se zbavil i té prokleté krabice o kterou ve skladu pořád někdo zakopával. Od toho dne prý po městě chodí nějaký podivín a vykřikuje, že se stane nejbohatším člověkem na světe, jen nesmí myslet na Aladdina.